Již dlouhou dobu přemýšlím o tom, zda je při studiu běžné brát antidepresiva. Poprvé jsem se s tímto jevem setkala, když jsem studovala na Vysoké škole ekonomické. Nejedna spolužačka brala antidepresiva. Některé se k tomuto rozhodnutí rozhodly proto, že už se ani nemohly zvednou z postele, jaké hrozné stavy prožívaly; jiné to braly jako naprosto normální součást života. „Je mi bídně, tak si vezmu pilulku a za chvíli jsem naprosto v pohodě“. Když jsem se pídila po tom, proč to vlastně berou, tak řekly, že trpí panickými strachy, že díky práškům je jim dobře a bez nich by se do školy ani „nedohrabaly“.

Nedávno jsem mluvila s jednou kamarádkou, jejíž dcera je ve druhé třídě základní školy a světe div se – ta holčička bere antidepresiva! Učitelka si na ní zasedla a holčička je na tom psychicky tak špatně, že bere prášky na uklidnění. To ve mně vzbudilo velkou vlnu nevole. Člověk si opravdu uvědomuje, že často učí lidé, kteří za katedrou nemají co dělat. Ono být učitelem neznamená pouze vystudovat Pedagogickou fakultu. Být dobrým učitelem – a hlavně na prvním stupni základní školy – znamená být hlavně dobrým psychologem. A to je, bohužel, na českých školách málokdo.

Musím se přiznat k tomu, že když jsem studovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, často jsem měla chuť vzít to cestou ze Žižkova rovnou přes nějakou psychiatrickou ambulanci, kde bych si na místě antidepresiva nechala hned z fleku předepsat. Jednou jsem dokonce u psychiatra v čekárně byla, ale on mi k mému tehdejšímu znepokojení řekl, že potřebuji zprávu od svého praktického lékaře. Tu jsem neměla, tak jsem se zase vyplížila ven a už jsem tam nikdy nešla. Česká vysoká škola na mě měla dost závažné negativní dopady. Celou dobu studia jsem se stále cítila, že se může každý den přiblížit okamžik, kdy půjdu na studijní oddělení a studium s okamžitou platností bez delšího rozmýšlení ukončím. To se nikdy nestalo, ale moje „nitro“ to chtělo udělat často. Chápu, tento článek jistě čtou i ti, kteří to samé studium absolvovali úplně v pohodě a podivují se nad mými citovými výlevy. Já zde ale otevřeně o svých pocitech mluvím. Navíc mnoho lidí, se kterými se znám, má ze studia na mnoha základních, středních či vysokých školách v ČR stejné pocity.

Když se ale podívám na svá studijní léta v USA a ve Švýcarsku, tyto problémy jsem nikdy neřešila. Ano, bylo to často složité a přišly chvíle, kdy jsem myslela, že to nezvládnu. Ale na rozdíl od českého studia jsem viděla v tom zahraničním studijním systému mnohem větší smysl než tady. Učili jsme se vždy od lidí, kteří měli vnitřní zapálení pro daný předmět a hlavně – tito učitelé nás neztrapňovali. My, studenti, jsme se nebáli cokoliv říct, protože se o věcech diskutovalo. Nikdy jsem nezažila, že by mi tamní vyučující řekl to, co jsem slýchávala od českých profesorů: „Černá, Vaše otázka není na místě! Měla byste zvážit své další působení na této škole!“. Navíc byli na zahraničních školách skvělí učitelé, kteří se s námi i na chodbě nebo v jídelně běžně bavili a my, studenti, jsme cítili, že jsme bráni vážně. A to bylo právě velmi důležité. V Čechách prosté zeptání se často znamenalo „Jsi hlupák, protože se ptáš.“.

Ano, rozumím. Antidepresiva jsou v některých případech dobrá. Když někdo stojí na okraji Nuselského mostu a chce skočit, tak je asi dobré takovému člověku dočasně prášky předepsat. Je ale studium školy důvodem k braní antidepresiv? Nebylo by lepší ze školy odejít a zjistit, co nás opravdu baví, zda vůbec chceme studovat, zda pro nás nebude lepší jít do práce nebo prostě nějaká jiná varianta, která nás nebude nutit brát prášky jen kvůli tomu, abychom to přežili?

Když o tom tak přemýšlím, jsou vždy dvě cesty, kterými se můžeme vydat. Jedna je snadná a druhá složitá. Mnozí si rádi vyberou tu snadnou, protože nejméně bolí. V tomto případě jsou to antidepresiva. „Vezmu si pilulku a jsem zase jako čamrda.“ Druhá, těžší cesta, je samozřejmě mnohem složitější a vyžaduje od nás poměrně velké odříkání, ohromnou dávku trpělivost a často i dost velké změny v životě. Ale jak jsem již řekla, je na každém z nás, jakou cestu si vybereme…