V minulém článku jsem se rozepsala o rozdílech v přijímacím řízení na českou a zahraniční vysokou školu. Tento článek na ten předchozí naváže a bude se zabývat rozdíly ve studiu. No a pokud si myslíte, že i úspěšné ukončení vysoké školy je stejné u nás i v zahraničí, záhy zjistíte, že i tento přístup se značně liší :-).

Asi málokoho překvapí, že když u přijímacích zkoušek na českou vysokou školu musí být student nabiflovaný, aby byl schopen odpovědět na otázky a,b,c nebo přesně napsat definici, studium tady vypadá obdobně. Docent nebo profesor přijde do třídy a začne přednášet látku, kterou se musejí studenti dobře naučit, aby úspěšně napsali test nebo obstáli u ústní zkoušky. Nikde se moc nediskutuje, studentů se na názor málokterý vyučující zeptá, no a když už se nějaký student podezřele často ptá a chce argumentovat, tak se tento typ studenta zařadí mezi méně oblíbené až otravné jedince, protože typický český učitel nic moc vysvětlovat nechce a vést diskuse se studenty ho nebaví. Navíc v Česku často vyučují lidé, kteří nikdy nebyli ve spojení s praxí, a tedy s tím, co učí, nemají žádnou osobní zkušenost. To student velmi rychle pozná, tudíž nemá takový vyučující moc velký respekt, protože je znát, že on sám se látku jen učil a nikdy v praktickém životě daný problém neřešil. Z toho také vyplývá čím dál častější problém českých absolventů, kteří neví o životě nic, argumentační schopnosti mají nulové a mnoho firem dá raději přednost pracovníkovi s nižší kvalifikací, než aby musel vše vysvětlovat absolventovi, který si myslí, že vše umí nejlépe, protože má vysokoškolský titul.

V zahraničí je vše úplně naopak. Na mnohých oborech se látka ve škole vůbec nepřednáší. Studenti mají za domácí úkol k nastudování poměrně velké množství materiálů, o kterých se pak na hodině diskutuje. Pokud něčemu nerozumí, vyučujícího se zeptají a on jim to ochotně vysvětlí. Jinak se o látce hovoří, mluví se o příkladech z praxe a pracuje se na případových studiích. Často jsou vyučující majitelé firem, manažeři nebo ti, kteří ve vlastním profesním životě zažívali či zažívají to, co učí. Studenty takovýto přístup táhne, protože cítí, že je učí osoba, která danému předmětu skvěle rozumí. Vyučující se v převážné většině o své studenty zajímá. Ptá se jich, čeho chtějí v životě dosáhnout a co je jejich sen. Morálně jsou studenti svými vyučujícími hodně podporováni. Zkoušky probíhají často ve formě prezentací. Studenti v mnoha předmětech pracují celý semestr ve skupinách či samostatně na nějakém tématu, které je jim na začátku semestru zadáno. Ve zkouškovém období mají studenti prezentaci výsledků svých prací jak před svými vyučujícími, tak mnohdy před majiteli firem, kterých se dané téma prezentace týkalo. Studenti se tak dostanou přímo do styku s manažery, kteří jim řeknou, že by jejich řešení mohli využít nebo naopak – ocení jejich snahu, ale vysvětlí jim, že v praktickém životě by toto řešení vhodné nebylo. A to je škola života! Student je tak již v průběhu studia konfrontován s lidmi z praxe, kteří ho i během studia hodnotí. Po úspěšném dokončení vysoké školy se o sebe studenti umějí postarat, mají představu, jak sami sebe na pracovním trhu úspěšně nabídnout a máloco je překvapí, protože jsou na reálný život připraveni.

Na závěr se podíváme na ukončení vysokoškolského studia. V České republice je potřeba složit státní zkoušku z několika předmětů a napsat bakalářskou či diplomovou práci. Takže když student předmětem již úspěšně prošel, tak aby zdárně školu dokončil, musí zkoušku před komisí opakovat. Vede to k velkému stresu, protože obsah některých předmětů se někdy změní a studenti se tedy musí opět nazpaměť učit něco, co nikdy nevyužijí. V západních zemích se žádné státní zkoušky nevykonávají. Pokud student daným předmětem v průběhu studia již úspěšně prošel, proč ho z toho zkoušet znovu? Zahraniční vysoké školy se zaměřují pouze na bakalářskou nebo diplomovou práci, která musí být do hloubky propracována. Během obhajoby této práce se komise ptá na velké množství otázek, díky kterým zhodnotí, zda student oboru, který studoval, rozumí a zda je schopen v praxi u obhajoby dokázat, že je hoden získání vysokoškolského diplomu.

Vidíte ten rozdíl? Je nutné konstatovat, že české studium udržuje studenty v neustálém stresu, protože se jen učí nepochopitelné množství věcí nazpaměť. A co je smutné – málokdy je mohou v praxi využít. Naopak v zahraničí se zdá být ve škole větší „pohoda“, což neznamená, že by se student nemusel snažit. Musí, a hodně! Ale celková forma vyučování v jiných zemích je koncipována tak, aby student musel přemýšlet a aby to, co se tam roky učí, mohl co nejlépe využít v praxi.