Kritické myšlení v životě studenta

Určitě si všichni moc dobře pamatujete, jak jsme svůj mozek od první třídy základní školy začali zvykat na to, že se musíme neustále něco učit nazpaměť – básničky, matematické, fyzikální či chemické vzorce, nebo například druhy rostlin a brouků. Musím sice uznat, že paměť je třeba procvičovat, a nepíši tento článek proto, že bych zde nabádala k neučení se nových věcí. Je ale dobré si rozebrat to, co se učíme nazpaměť proto, abychom svou paměť trénovali a pak také to, co se učíme nazpaměť jen proto, že naše učební techniky neznají nic jiného, a tím pádem je nám to v reálném životě dost k ničemu, protože to stejně hned zapomeneme.

Ještě dnes s nepříjemnými pocity úzkosti vzpomínám na mé středoškolské hodiny dějepisu. Dostali jsme asi stostránková skripta, kde nebyl žádný souvislý text, jen jméno nebo nějaká významná historická událost a pak letopočet. Na každé hodině jsme psali test, který se skládal z pěti otázek z cca 7-10 A4 stránek, které jsme teprve měli ve škole probírat. Ano, psali jsme test z toho, co jsme ještě neprobrali. A navíc byl test velmi tvrdě hodnocen – co chyba, to stupeň dolů. Takže se někteří nemuseli ani moc snažit a dopadli vždy nejhůř, jak mohli. Ti „protřelejší“ se to vlastně vůbec neučili, protože by prožili hodiny týdně jen učením se jmen a letopočtů, aby napsali test na nula až jeden bod a mohli by se začít učit na test další. To já jsem byla „vzorná“ žačka, která se to všechno drtila nazpaměť (dnes už bych také patřila do té první skupiny :-)). Moji rodiče vzpomínají, že mě neustále jen zkoušeli z letopočtů, které byly na každé stránce hezky jeden pod druhým a nic nedávalo smysl. Nicméně, nakonec i ti, kteří neprošli skoro žádným testem, dostali na konci školního roku nejhůře čtyřku. Takže to byla asi jen taková hra „kdo víc vydrží“.  Díky těmto technikám jsem měla husí kůži vždy, když se dějepis dvakrát týdně blížil. Nedávno jsem byla velmi překvapena, když jsem mluvila s jedním historikem, který mi začal naše dějiny mezi řečí vyprávět. To jeho vyprávění bylo tak úchvatné a mě došlo, že ze mě klidně mohl být historik. Kdybychom bývali měli takového učitele, který by vložil jména, události a letopočty do příběhu, tak by se mi to do hlavy nahrálo samo, a ještě by mě to ohromně bavilo. Tady vidíme další velmi důležitý fakt. Osobnost učitele, který tu informaci na studenty přenáší – buď dobře a studenty to baví, nebo špatně, a pak to tedy nikoho nebaví a výsledky jsou žalostné. Skoro na konci mé střední školy byla moje spolužačka zkoušena z dějepisu a řekla, že druhou světovou válku vyhráli Němci. No, nevím, jestli zrovna tohle by mělo být něco, co bychom si z historie měli zapamatovat…

Jaký to pro mě šok, když jsem studovala v USA a ve Švýcarsku, kde nám vyučující najednou řekli, že to, co se dá najít v knihách nebo na Googlu, se učit nebudeme. Já, holka z Čech, zvyklá na učení se čehokoliv nepotřebného nazpaměť, jsem na to koukala jako ve snu. „Co tady tedy budeme dělat?“ „K čemu to celé studium bude?“ „Co se budeme učit?“ Záhy jsem to pochopila. Učili jsme se používat svůj vlastní mozek a přemýšlet. Pan profesor přišel do učebny a začal s námi konverzovat o tématech, která zrovna hýbala světem. Živě se zajímal o náš názor a chtěl vědět, proč si myslíme, že se to či ono děje. Jindy nám rozdal případové studie, které obsahovaly nějaké problémy, kterým firmy čelily a bylo na nás, jak to vyřešíme. Mohli jsme koukat do počítače, knih, poznámek, dokonce i do mobilu. Ale pokud jsme se nenaučili přemýšlet, být kreativní a kombinovat různé přístupy, tak nám nic naučeného nepomohlo.

Samozřejmě, existují obory, kde se velkou porcí teorie musí projít. Při studiu psychologie se student musí naučit, jaké byly a jsou přístupy a jak se jednotlivé „psychické poruchy“ nazývají. To samé je s obory jako medicína, práva, chemie a mnoho dalších. Asi bychom nebyli nadšeni z chirurga, který neví, kde máme žlučník :-). Ale i v těchto oborech by bylo zajisté velkou výhodou, kdyby studenti mohli chodit více do praxe a učit se přímo od těch nejlepších, kteří jim ukazují, jak se to či ono řeší. Ne pouze před tabulí mluvit o teorii. To má často podobný účinek, jako když se učíme řídit v autoškole bez toho, že bychom sedli do auta. Pak jsme v autě velmi překvapeni, že to vlastně jede, že musíme řadit a dávat pozor, abychom někoho nepřejeli.

Tímto článkem jsem jen chtěla poukázat na fakt, že je velmi důležité přemýšlet o tom, co chceme v životě dělat. Pokud nás baví fyzika či chemie a chceme se tomuto oboru dále věnovat, pojďme to studovat. Pokud víme, že jsme dobří v matematice, šup na studium matematiky. V případě, že jsme manuálně zruční, pojďme se vyučit nějakému učebnímu oboru, protože těchto absolventů je naprostý nedostatek. Pokud ale nevíme, tak prosím nechoďme studovat někam, kde se budeme učit neznámo co, i když už na začátku prvního ročníku víme, že to nikdy nepoužijeme. Nebylo by pak místo studia lepší jít pracovat nebo odjet do zahraničí, kde se nám třeba podaří přijít na to, v čem jsme dobří a jakým směrem bychom se v životě mohli vydat…? 🙂

 

 

2018-10-10T19:33:35+00:00 10.10.2018|