My, v České republice, rádi říkáme, že jsme napřed. Nebo se minimálně snažíme vyrovnat se „západnímu“ světu. Je to ale pouze pohádka. Pokud by tomu tak bylo, sami politici by navštěvovali západní země a snažili by se to, co u našich západních sousedů funguje, aplikovat i u nás. Tak tomu je pouze na oko, skutečnost je v mnoha oblastech jinde. Jednou ze zanedbaných oblastí je bohužel i školství.

Nedávno jsem četla závěry školní inspekce a mohu vám říci, že nebyly nijak veselé. Závěr je totiž takový, že děti v českých školách jsou tak přehlcené látkou, kterou se učí, že nejsou dále schopny pobrat nic. Tento problém samozřejmě souvisí i s tím, že k českému žákovi/studentovi se přistupuje jako k jednomu „kusu“, který má stejné parametry jako „kus“ druhý. Ministerstvo má rámcové vzdělávací programy, dle kterých se školy řídí. Tyto programy ale neberou na zřetel to, že jeden žák je pomalejší, druhý rychlejší, jiný nadaný na humanitní předměty a další zase vyniká v matematice, ale dějepis ho nebaví a nejde mu. Všichni žáci na našich školách totiž musejí procházet těmi samými předměty, ať jsou nadáni na to, či ono. Jeden jako druhý – bez výjimky! A běda, jak se někdo odlišuje!

A to je právě ta potíž. Jedna skupina žáků je frustrovaná, protože látku nezvládá, je jí hodně a oni se v tom ztrácejí. Pro takové žáky je škola noční můrou, protože i kdyby udělali maximum, nikdy se nejsou schopni „centrálně plánovanou látku“ naučit. A druhá skupina více nadaných žáků trpí také, protože by potřebovala některé předměty probírat více do hloubky, ale díky tomu, že jsou ve třídě žáci s různými úrovněmi inteligence, tak tito více inteligentní jedinci strádají. Vyzráli na to pouze rodiče, kteří umístili své ratolesti do západních škol, kde je už u příjímacích zkoušek kladen důraz na takové parametry, že se ve třídě sejdou pouze žáci podobného zaměření.

Já se pouze ptám, proč máme centrálně plánované školství? Připomíná mi to časy před Sametovou revolucí, kdy bylo centrálně plánováno skoro vše. Nezapomínejme ale na to, že to k ničemu pozitivnímu nevedlo.

Proč si i zde nevezmeme příklad ze zemí, kde to funguje? Nedávno jsem mluvila se studentkou, která studuje střední školu v zahraničí. Chce jít na vysokou školu, tak má hodně matematiky, biologie a historie, dále si zvolila předměty jako step nebo jóga, které jsou normálně ohodnoceny jako ostatní předměty ve škole. Tato studentka si nezvolila předměty, které ji nebaví a které v budoucnosti neupotřebí. Zaměřuje se na to, co bude na vysoké škole potřebovat a také na to, co ji baví a při čem si může i trochu mentálně odpočinout. To je totiž velmi důležitá složka vzdělávání. Nejen biflování, ale i trochu „škola hrou“ a odpočinek. Protože světe, div se, pokud děláme činnost, při které odpočíváme, cítíme se mnohem lépe, jsme zregenerovaní a mnohem lépe zvládáme každodenní činnosti, než když máme celý život zaplavený pouze těžkými činnostmi, které nám nedovolí ani trochu polevit.

V této oblasti je důležité myšlení, v čemž jsme bohužel dost pozadu. Kdybychom totiž zjednodušili systém školství, mohlo by se stát, že by u nás začali učit i lidé, kteří nemají vystudovanou Pedagogickou fakultu, protože jsou z praxe a danému předmětu rozumí mnohem lépe než někdo, kdo to vystudoval. Žáci by pak byli spokojeni, což by ale vedlo k poklesu lidí zaměstnaných ve státní správě. A to přeci celý tento systém nemůže dopustit, že?